26. července 2011 v 18:23 | Evas
|
Dnes pár poznámek a fotek z netradiční dovolené na Baťově kanále na hausbótu. Tomu, kdo nelpí na saténovém povlečení, je ochoten si mýt ruce v řece a nevadí mu čurat ve křoví, můžu podobnou dovolenou jedině doporučit. Tragický stav místní gastronomie musíte prostě nějak přežít.

Ve Veselí nad Moravou jsme si půjčili tohohle krásně žlutozeleného
Blatoucha (na výběr byla ještě
Pampeliška a
Petrklíč, ale jejich názvy mi nepřipadly dostatečně "vodní":) a vyrazili na
Baťův kanál, kterým se dostanete přes několik komor (kde to občas není moc prča, horní vnorovská vás vyveze nebo sveze o víc než 4 metry, a voda, kterou se komora napouští, má obrovskou sílu a rychlost - víc než čtyřtunovou loď musíte holýma rukama udržet tak, aby se neomlátila o kamenné zdi komory a nenarazila do lodi za vámi) a kolem
výklopníku u Sudoměřic až
na Slovensko do Skalice. Přístavům a přístavištím jsme se spíš vyhýbali, nějak se nám nechtělo družit se s většinou notně rozveselenými vodáky a raději jsme to zapíchli někde v přírodě. Jednu noc jsme ale v přístavišti strávili - právě ve slovenské Skalici. Byli jsme tam totiž s lodí jediní.

Přístaviště je tam krásné, vzdušná dřevostavba, která ve tmě připomínala stavby v Japonsku. Lidi ve skalickém přístavu jsou mimořádně vstřícní, za euro na osobu vám půjčí klíče od tohoto baráku na celou noc a můžete se rochnit v teplé vodě a zase si jednou užít sanitární keramiku místo křoví a kukuřice. Skalica je navíc moc pěkné, úpravné a čisté město s krásným náměstím. A ódu na slovenské bratry musím uzavřít pochvalou místní restaurace - za ten týden na Baťáku to byla jediná dobrá restaurace. Nad ty moravské vyčnívá o několik levelů.
Ledovňa je podzemní restaurace ve středověkém stylu, kde se sedí u hrubých stolů na kožešinách a jí z festovní keramiky. Žádných trapných výlevů ála Dětenice se nemusíte obávat. Obsluha je sice navlečená v režném hábitu, její přístup je ale současný. Jídlo je tu skvělé. A navíc jsou to pokrmy tak trochu zapomenuté, neobvyklé. Ještě před pivní polévkou (pořádný kotel husté tekutiny neobvyklé chuti plný širokých nudlí, vyškvařené slaniny, kořenové zeleniny a hub) před vámi přistane pozornost podniku - talířek s pláty domácí šunky a "středověký" chléb, který působí dost autenticky - velmi prostá placka snad s otrubami či šrotem, hrubá, chudá. A šunka je nejlepší, jakou jsem kdy jedla. S kyselou okurkou a lžičkou hořčice je tahle kombinace ve své prostotě vlastně dokonalá.
Moje volba, hribový kuba, byla pohanková kaše se štědrou dávkou velkých kusů lesních hub. Neobvyklé, lahodné, zasytí ale nezalepí, nemusela jsem se obávat, že se se mnou Blatouch potopí. P. si dal vepřovou panenku s šumajstrem (směs krup, velkých bílých fazolí a do křupava vypečených škvarků) a grilovanou zeleninou. Žádná ohřátá mražená kukuřice a baby karotka, ale poctivě ugrilované půlky velkých rajčat, kola baklažánu, kusy cibule. Dohromady radost pohledět, ještě větší jíst. Žádné trapné oblohy, žádné gastro exhibice, žádné pitomé nápady. Prostě jen dobré jídlo. Takové restaurace, s jídelním lístkem na jediném listu a kuchařem, kterému na výsledku záleží, jsem chtěla potkávat v každém přístavu.
Místo toho nás čekaly hromady umělé šlehačky, kuřecí prsa, broskve, třicítky eidamy, haldy sterilované zeleniny, mražených příloh a k tomu všemu nás dobří lidé poslali ve Veselí do vyhlášené a výborné restaurace Astoria, kde P. dostal houbový krém z prášku, rodiče makrobramboráky s nepoživatelnou vepřovou panenkou vysušenou na troud a já sraženou smetanovou omáčku, ze které se mi od pohledu zvedal kufr.
A taktéž ve veselské pizzerii Verona jsme si užili náležitě, místo panenky (protože ta v Astorii jaksi potěšení nepřinesla) jsme dostali kotletu, včetně té části, která po upečení nejde nožem ukrojit. Bohaté zalití kečupovou majdou a přízdoba v podobě obligátního sladkokyselého zelí, rajčete a okurky samozřejmě nechyběly. Kdybychom neměli dostatek alkoholu na spravení nálady, kus drátěnky na nádobí zapečený v pizze, kterou jsme si v krabici odnesli na loď, by byl oním pověstným hřebíčkem na rakve.

O
strážnické pizzerii Na Rynku lépe ani nemluvit - podnik, kde se jídla jmenují
Pochoutka umaštěného mnicha nebo
Grilovaná prsa paní krajkářky a pizzy mají názvy jako
Obecní pasáček, Ševcův tovaryš nebo
Ponocný, je opravdu tak blbý, jak vypadá.
V další strážnické restauraci, přímo ve skanzenu, kde bylo k dispozici jen polení menu, mě přesvědčili, že je možné blbě připravit i hranolky. O hnusné hnědé vodě, která měla představovat guláš, se nebudu ani zmiňovat. Byla jsem ze všech těch žrádlovaren tak konsternovaná, že jsem to zapomněla i vyfotit.
Jediné slušné jídlo na české straně jsme dostali ve Vnorovech v hospodě Jarča, což je prvotřídní pajzl u rušného tahu na Hodonín, kde sedí štamgasti a lezou po vás masařky, ale číšník-barman-kuchař (ano, opravdu obsluhuje i vaří) je rozvážný obr, který opravdu umí vařit. Dokonce tak, že jsme se tam ještě jednou vrátili. Ražniči, řízek, masová směs se zeleninou, všechno jako od maminky.

Dělali jsme si zálusk, že v druhé půlce týdne si třeba spravíme chuť, protože nás čekala plavba na sever a Uherské Hradiště, případně Otrokovice, jsou přece jen větší města, takže naděje, že najdeme schopnou restauraci tu byla. Jenže v pátek ráno nás zburcovali, že se valí velká voda a Morava bude každou chvíli vyhlášená za nesplavnou. Mohli jsme zůstat připoutaní ocelovými lany na Moravě ve Veselí, nebo se vrátit na Baťák. Takže jsme přejeli výrazně mohutnící proud Moravy a nechali za sebou zavřít vrata komory - a zůstali až do neděle uvěznění mezi veselskou a horní vnorovskou komorou. Na úseku dlouhém maximálně pět kilometrů :) S několika dalšími loděmi. Takže tytéž posádky jsme potkávali několikrát denně a pořád dokola volali: "Ahooój, kam jedete?" "Dopředu. Co vy?" "My dozadu." :)
A co víno? Vinaři by byli, předem jsem se s několika domluvila, že se ozveme, až budeme poblíž a zajdeme na návštěvu. Ale na lodi je strašně fajn, plavba je příjemná a zásoby vína, piva i cidru byly dostatečné, takže se nám překvapivě nakonec nechtělo zas tak často loď opouštět. Prošli jsme Strážnici i se skanzenem a zámeckým parkem a zastavili se něco ochutnat a koupit v neskutečných sklepech vinaře Luďka Botura. K této příjemné zastávce se vrátím v dalším článku.

V Petrově jsme se šli projít do sklepní uličky Plže, která byla vyhlášená památkovou rezervací lidové architektury. V jednom sklípku bylo otevřeno a protože poprchalo a sliny se mezi sklepy začaly sbíhat, vnutili jsme se na chvíli dovnitř. Z rozvěšených diplomů jsme poznali, že jsme se nasáčkovali k vinaři-zahrádkáři v důchodu panu Šuralovi a vzápětí jsme se dozvěděli, že jsme ve sklípku, kde se natáčely scény s Mirečkem pro jeden z dílů "Básníků". Nevím přesně, kolik minut ve filmu zabírají, pan Šural ale říkal, že tam natáčeli 14 dní :)

Ochutnali jsme čtyři vzorky, veltlín, milerku a frankovku rosé i klasickou a bylo to všechno fajn. Jednoduchá, přímočará vína, ve kterých nic nevadilo, byla příjemná, velmi pitná, až jsem panu Šuralovi takový sklípek s tak fajn víny zazáviděla. Ještě nás upozornil na raritu - ručně kovanou výzdobu lisovny a místnosti pro posezení. Každý vykovaný hrozen je jiný a každý je autentickým modelem některé odrůdy. Kdybychom prý byli vinaři, jednotlivé odrůdy bychom jasně rozeznali. Jelikož nejsme, poznali jsme prd.

Kromě toho jsme v Petrově potkali dva trvale otevřené sklepy,
vinařství Příkazký, kde to vypadalo jako v hospodě s vínem místo piva (veliký sklep s řadou stolů a lavic, na stolech džbánky s vínem pro celý stůl, chipsy, mattonka) a
vinotéka Petra Kláska, kde se dalo posedět u některé z lahví
vinařství Klásek nebo u skleničky sudovky. Nesplňuje to zrovna moje představy o návštěvě ve vinařství a ochutnávce, ale pro lidi, kteří nejsou tak oprsklí jako já a necpou se do každých pootevřených dveří, je to asi vítaná možnost, jak si vinařskou oblast užít. Jsou obce, kde ostýchavější člověk neochutná nic.

Na kratší procházku jsme se vypravili i
ve Vnorovech, kde jsme si při té příležitosti narychlo domluvili návštěvu ve sklepě
Pavla Řičici, na kterého jsem našla kontakt náhodně na internetu. Za vstřícnost a ochotu se domluvit musím pana Řičicu pochválit. Dvě hodinky poté, co jsem mu zavolala, že lelkujeme poblíž Vnorov na lodi, jsme už vcházeli do jeho impozantně vysokého klenutého sklepa, který vznikl před 150 lety rozšířením malé části únikového tunelu, který byl prý vybudovaný už za husitů jako úniková cesta z dědiny do polí. Pan Řičica tu vyrábí víno asi od roku 2007, předtím ale vyráběl víno přes deset let v menším množství. V současnosti prý vyrábí tak 3 až 5 tisíc lahví ročně. Hrozny nakupuje, všechny pocházejí z okolí Vnorov, trnky a kadlátky na
slivovicu má ale výhradně vlastní :)

Ochutnali jsme několik celkem fajn suchých vín, např. jakostní Ryzlink rýnský 2007, svěží a lipový, nebo Veltlínské zelené 2009 (moravské zemské, cukernatost 24°ČNM) se silným tělem a vyváženou, elegantní chutí. Koupili jsme si dvě lahve Chardonnay 2008, velmi suchého, svěžího, jednoduchého vína, které se do letního dne na palubě velmi hodilo. Celkově mi ale zdejší styl vín moc neseděl - často vyšší zbytkový cukr, jasné použití umělých kvasinek, doslazování, červená se mi do noty netrefila vůbec. Dávám přednost jinému typu a třeba víno dědy Šurala mě bavilo tak nějak víc.
A protože jsme asi nejvíc času strávili v okolí Vnorov, na závěr báseň Jana Skácela, vnorovského rodáka.
Přípitek
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.
A ještě pár fotek:
Hezky napsaný článek. A s tím bídným stavem moravského pohostinství absolutně souhlasím. Kolikrát se člověk dozví zajímavou odpověď na otázku "jaké máte víno? No přeci bílé a červené" a další "nevím, dojdu se optat" na otázku od koho to je. A ještě častěji bývá zajímavý výběr rozlévaných vín. Většinou litrovky z Lídlu, nebo no name.