23. března 2012 v 15:05 | Evas
|
Svoje narozeniny obvykle slavím sobecky tak, aby to bavilo především mě. Letos mi vymýšlení způsobu oslavy (od určitého věku už jde spíš o zapíjení žalu) nedalo moc práce, výborný způsob oslavy se totiž nabídl sám. Na blogu
vinařství Dva duby se objevila pozvánka na
košt v Dolních Kounicích s nabídkou
předkoštového zahřívacího kola ve vinařství. Taková nabídka se téměř nedala odmítnout!
V inkriminovaný den dopoledne jsme nabrali cestou téměř místního
Vinného pavouka s H. a jeli si hodit věci do penzionu, kde jsme měli zamluvené ubytování.
Penzion Martálka ve Stříbském mlýně (Ivančice) už asi hodně pamatuje, má ale nesporné kouzlo. Spolu s přilehlým lokálem prosáklým hektolitry přepáleného tuku a kouřem z tisíců cigaret a netěsnící udírny je zasazený v romantické krajině s šumícím splavem a projíždějícím vláčkem. Okolí je mi tak trochu bruntálsky povědomé - cesty plné výmolů, zpola plné kolečko stojí u cesty, jakoby se ten, kdo jej tlačil, vypařil uprostřed práce. Stejně tak pajzr bezprizorně zanechaný mezi kulatinou čekající na zpracování. Kam se obsluha nářadí a nástrojů vypařila, je jasné. Hospoda sotva otevřela a už se plní štamgasty, kteří pokřikují na ty, kdo ještě otálejí venku a ztrácejí čas prací, a řeší, co bude večer (přijede kapela a budou se udit žebra) a k čemu slouží čudlíky na dveřích našeho auta (jeho pražská espézetka mi najednou připadá zbytečně křiklavá).

Obavy o osud našeho příliš lufťáckého auta jsem vypustila z hlavy hned, jak si nás vinař Jiří Šebela vyzvedl a vyrazili jsme se kouknout do vinohradu. Neměli jsme, pravda, na okukování keřů moc času, protože bylo třeba stihnout ono slíbené zahřívání ve vinařství a ještě přijít včas na košt. Zastavili jsme se u trati Karlov, kde roste Sauvignon. Je tu krásně vidět, kde končí pečlivě ostříhané a přirozeně zatravněné řádky pana Šebely a začínají buď keře zanedbané a divoce se rozrůstající nebo naopak řádky klasicky herbicidové, smutně "hliněné". Ale jinak toho touhle dobou moc ke koukání ve vinohradech není. A ačkoliv byl krásný den, letos určitě nejkrásnější a nejteplejší (pochopitelně, když jsem měla narozeniny JÁ), výhled do krajiny nebyl ideální - že je z Karlova vidět na Pálavu tak nezbývalo než věřit. Takže na panoramata a pořádnou procházku po vinohradech budeme muset přijet znovu :)

Na Dolní Kounice jsme ale dohlídli. Je to krásné město, pro mě nečekaně starobylé, členité, malebné. Dominanty nad městem tvoří

hrad a zámek na jedné straně a kaple sv. Antonína na druhé. Ve městě najdete synagogu, židovský hřbitov nebo zříceninu premonstrátského kláštera
Rosa coeli, což je fakt impozantní gotická stavba, jejíž monumentálnost zblízka člověka doslova ohromí. Velká škoda, že je objekt přístupný až od dubna. K panoramatům a

vinohradům se přidává další důvod, proč se vrátit :) Stejně tak, jako mě překvapil historický ráz města, mě trochu zaskočil i ráz okolní krajiny - nečekala jsem tak kopcovitý terén. Mezi dálničním exitem a Dolními Kounicemi jsme absolvovali několik pořádných stoupáků a klesání (i čtrnáctistupňových) a na několika svazích bych si uměla představit fajn sjezdovku :)
A překvapením nebyl konec. Vinařství Dva duby se loni přestěhovalo do "nových" prostor, do bývalé škrobárny. Je to prostě stará fabrika a z mého pohledu, nechť se nikdo neurazí, zatím dost ruina, která spolyká nekonečné množství práce a financí (a to už se tu strašně moc práce udělalo, hlavně vyklizení a odvoz všeho možného, zkrátka debordelizace). Dřina, která tu vinaře a jeho blízké ještě čeká, je děsivá a můj obdiv k jejich odhodlání neskonalý. Doufám, že všechno dopadne tak, jak si představují, a rekonstrukci dotáhnou do konce. A budu se na to těšit - být jednou ubytovaná přímo v tomhle podniku a nemuset řešit odvoz do Martálky by nemuselo být vůbec špatné :) Zatím jen nové, ještě zabalené sudy z bednářství Fryzelka na rozlehlém dvoře naznačují, že by tu mohlo sídlit vinařství.

Ale místnost, kde leží víno v sudech je pěkná, s vysokým klenutým stropem, cihlová, pěkně studená. S víny se tu neprovádí žádné kejkle. Ke všem odrůdám se přistupuje prakticky stejně, všechno leží dlouho na kvasnicích, v dubu nebo akátu, bez přidávání jakékoliv chemie, kvasinek, s minimem síry. Vinařova úcta k unikátnímu dolnokounickému terroir je zřetelná nejen z jeho slov, ale právě i z jeho přístupu k vínům (a samozřejmě i keřům). Ochutnali jsme tu mladá vína, nehotová. Tohle mě vždycky baví. Už několikrát jsem tu psala, že k vínům, která jsem mohla ochutnat v jejich burčákové, kalné, kvasící, odbourávající či jiné "předhotové" fázi, mám později vždycky tak nějak blíž a baví mě se k nim vracet. A taky se takové víno pořád mění, takže si o něm vlastně můžu plkat co chci - za pár dní už může být všechno jinak a nikdo nemůže říct, že nemám pravdu :)

Ochutnali jsme kalnou, narůžovělou večerku, přes svou živost plnou a tělnatou, lahodnou, a pěkně černorybízový Sauvignon, svěží, zatím s výraznou vůní po dřevě. Taky dvě vína z nakoupených hroznů, ze kterých mají snad být vína do tzv. gastro řady, ale to se prý ještě uvidí - Ryzlink vlašský, zatím ještě dost sladký moštík s lehce zadušenou vůní, taková divočinka to je, a Ryzlink rýnský (z hroznů od Ladislava Musila) s pěknou vůní lehce po jablíčkách, živý, šťavnatý, s příjemnou pecičkovou hořkostí v závěru, celkem plný, prostě fajn. A potom jsme si prošli pěknou svatovavřineckou sérii, ještě dosti nehotový, perlivý vavřineček z kounické trati Horní nová města, další jemnější, lehčí a ovocnější (a nejspíš jednodušší) z nakoupených hroznů z téže polohy, potom moc pěkné tělnatější, silnější a vrstevnaté Svatovavřinecké samotok a na konec vesele voňavý ovocný vavřinec z úplně jiné polohy, ba i jiné obce, z vinařových rodných Ivančic. A na závěr dvě mladé krásky Frankovky, první plnou, tělnatou, s tlumenější vůní a pěknou strukturou, druhou lehčí, ovocnou, krásně voňavou - že by materiál pro ideální cuveé?

A pak jsme se z chladu sklepa přesunuli do degustační místnosti. Je prý improvizovaná, jednou se bude degustovat jinde, nám ale bohatě stačila. Z kamen sálalo teplo, až se mi lýtka zapalovala, a hlavně tu na nás čekala pěkná řádka pěkných lahví. Což mi připomíná, že jsem Jiřímu Šebelovi zapomněla pochválit etikety. Svou jednoduchostí evokují čistotu, jsou elegantní a hodí se ke štíhlým lahvím. A když je teď okukuju doma v obýváku, líbí se mi čím dál víc :)

Začali jsme růžovým
Rose & Cross 2009, směsí většího podílu Svatovavřineckého a menšího Frankovky. Je to víno tělnaté, pevné, ani předchozí dávkou mladých červených nijak neutrpělo, je výrazné a lahodné, žádná bazénová letní růžovka, ale zajímavé vrstevnaté víno, které neunaví.
Mille e Tre 2009 je oxidativně vyrobený Sauvignon, který ležel dva roky v dubovém sudu. Je úžasný. Má krásnou, jasně oxidativní a na bílé víno nezvykle teple působící vůni se stopou medu a dřeva a velmi plnou až hutnou strukturu. V chuti je absolutně vyvážené, mnohovrstevnaté, proměnlivé a hřejivé. Je lahodné a láká k dalším douškům, přitom se ale pomaleji otvírá a proto se vyplatí si po otevření lahve počkat. V ničem se nepodobá běžným moravským navoněným Sauvignonům, buď osvěžujícím a lehkým nebo bonbonově sladkým. Působí na jazyku sametově hladce, chvílemi připomíná až smetanu či dokonce čerstvé máslo. Je to kouzelné víno! Nelze si nevzpomenout na Oxanu z Dobré vinice: vedle noblesní, elegantní, jen lehce koketující krásky Mille e Tre působí divočejší Oxana trochu jako rajda. Luxusní, ale trochu do větru. Ale možná mě jen klame moje chabá smyslová paměť.

Rosa Inferni 2009 je směs Svatovavřineckého a Frankovky. Má kouzelnou švestkovou vůni, v chuti lehké tříslo a šťavnatou ovocnou chuť připomínající hodně zralé višně, je lahodné, hladivé. Není to žádná jižní pecka, ale poctivé víno s přirozenou chutí a krásnou vůní.
Rosa Inferni 2008 má opět krásnou vůni švestek až povidel, tentokrát výrazně kořeněnější. Zdá se plnější a hutnější, zanechává dojem sladkosti, přestože kyselinka samozřejmě nechybí. Je uhlazené, harmonické a elegantní, i když nepostrádá živost a šťavnatost. Je to krásné víno, jak pro okamžiky, kdy prostě máte chuť si jen tak vypít skleničku, tak pro melancholičtější večery, kdy máte potřebu víno více zkoumat a bavit se jím.
Vox In Excelso 2009 je čistá Frankovka. Vůně je méně ovocná, cítím hořkou čokoládu (věřte, že tuhle vůni znám zatraceně důvěrně :), takže trochu něco jako višně v čokoládě. Je to příjemné červené, trochu jednodušší, ne tak vrstevnaté jako předchozí dvě cuveé, ale velmi dobře pitné.
Vox In Excelso 2008 krásně voní po ovoci a lehce po dřevě, naslepo bych tipovala jednoznačně pinot. Víno je tělnaté, silné, plné a lahodné, v chuti i vůni bohatší než předchozí vzorek. Líbí se mi. I z téhle dvojice vychází jako vítěz ročník 2008.
A nakonec ještě ročník 2007. Čisté Svatovavřinecké je možná trochu studenější než by zasloužilo, takže se otvírá a odhaluje pomaleji. Ale vyplatí se počkat. Pěknou švestkovou vůni s výrazně animální stopou (tady spíš typ "zabijačka" než "dvoreček") následuje poměrně živá až ostrá ovocně-kořeněná chuť, šťavnatá a výrazná. Asi už rozumím tomu, proč Jiří Šebela říkal, že ročník 2007 je nesmrtelný. Vína dvou následujících ročníků jsou už daleko uhlazenější, tříslo zjemnělé, kyseliny umírněné. Vavřinec 2007 je pořád ještě pěkný divočák, živý a důrazný. Je to pěkné víno, jeho živost je překvapivá a osvěžující a opravdu dává tušit dlouhou budoucnost - teoretickou ovšem, počet lahví povážlivě klesá :)
No a pak jsme vyrazili na košt. Nebudu to natahovat, na vlastní článek ty zážitky nevydají, takže jen tak v rychlost (nijak dlouho jsme tam ostatně nezůstali, dopíjená ve vinařství Dva duby byla silnějším lákadlem):
organizace - koštová klasika, dvě stovky vstup, sklenička s logem, katalog vín s počty získaných bodů, dlouhý stůl s dostatkem odlivek, za ním sličné slečny a za slečnami zhruba čtyři stovky očíslovaných lahví
další koštová klasika - šampioni už nebyli
echt koštová klasika - body jsou leckdy na prd, podle nich byla dvoudubová Frankovka 2009 se 70 body prakticky nejslabší, ve skutečnosti nám chutnala zřejmě nejvíc (částečně jistě pod vlivem událostí minulých několika hodin, to uznávám)
bílým šampionem byl Sauvignon Romana Komarova z Ivančic, který jsme tedy neochutnali, ale celkově nás vína tohoto vinaře zaujala, měl tu povedený mladý muškát i Rulandské modré, nakonec i jeho Frankovka 2009 patřila k těm povedenějším
šli jsme po Frankovkách, že jo, když je dolnokounická Frankovka takovej pojem, ale bůhvíjaké nadšení se nekonalo
překvapivě vysoké procento dobrých vzorků jsme ochutnali v odrůdě, u které jsme to zrovna tady vůbec nečekali - Rulandské modré měl kromě Komarova fajn i Ladislav Musil (výběr z hroznů 2008 měl typickou barvu i vůni, v chuti trochu zvláštní karamelový závěr), Zdeněk Dvořák (velmi mladé, ještě lehce perlivé, ale velmi příjemné) nebo Trpělka a Oulehla (pozdní sběr 2007 měl pěknou vůni a celkem příjemnou lehce nasládlou chuť)

Byl to krásný den, super počasí, výborná společnost, pěkné povídání, spousta nových informací, luxusní vína. Zkrátka narozeniny přesně podle mých představ. Takže jsem si nakonec ani nevzpomněla, že jsem chtěla zapíjet žal. Dva duby, ještě jednou děkuju.
P.S.: Pokud se mi dopolední scenérie v Martálce zdála zábavná, večer už byl hotový bizaar. Překročila jsem všechny své vnitřně nastavené mantinely: seděla jsem v zakouřené knajpě, křepčila na písničky od Nedvědů a objednala si smažák, hranolky a tatarku! Úplně nejhorší na tom je, že jsem se u toho výborně bavila :)
Jen komentář k Rosa Coeli: Před mnoha lety se mi zadařilo spát pár nocí ve spacáku přímo v klášteře (pod širákem, za deště v ambitu) a byl to opravdu silný zážitek. V té době, pokud vím, ještě nebyl klášter běžně přístupný veřejnosti. Kopec Karlov znám z mládí hodně důvěrně z kola ;), už se těším až poznám i ty vinice.