27. srpna 2015 v 8:55 | Evas
|

O víkendu jsme byli na výletě na zámku Žleby. Mluvila o nich kolegyně v práci, že je to rozsáhlý a krásný zámek a prohlídkové trasy zajímavé, a tak jsme vyrazili. Hrady a zámky máme rádi a už jsme jich navštívili tolik, že každý tip na nějaký, kde jsme ještě nebyli, se hodí. Mrkla jsem do mapy, kudy pojedeme a úplně mi zasvítily oči: přes Kutnou Horu a tudíž kolem její části s názvem Kaňk, kde se nachází hospoda či restaurace, o které už několikrát velmi pozitivně hovořil kamarád
Vinný pavouk. Díky, byl to dobrý tip! V restauraci jsme nakonec strávili dost času (ne, že by to obsluze tak trvalo, prostě jsme se cpali, co se do nás vešlo), až jsme málem nestihli poslední prohlídku ve Žlebech :)
Restaurace Na Pašince v Kaňku je obyčejná nekuřácká hospoda s dřevěnými stoly, retro výzdobou a zřejmě velmi šikovným kuchařem. Stálý jídelní lístek tu nemají, nabídku tvoří jeden list papíru, z něhož jsou postupně vyškrtávána jídla, která už v ten den došla. Přijeli jsme odpoledne, takže už nebyla kachna, buchtičky s krémem a pár dalších jídel.

Ale i zbývající jídla nás lákala, a to všechna, takže i kdyby zbývalo jen jediné, s chutí bychom si ho objednali. Hovězí vývar s nudlemi a játrovými knedlíčky byl horký a silný, moje pečená vepřová kotleta s kyselým zelím a kapustou a bramborovými šiškami byla výborně ochucená a upečená opravdu doměkka, restovaná kapusta dodávala celému jídlu parádně zemitý, podzimní štych. Svíčková na smetaně s karlovarským knedlíkem, kterou si poručil P., nevypadala vůbec zle. Zvládli jsme i dezerty, hříšně čokoládové soufflé s vanilkovou zmrzlinou a zmrzlinový pohár se třemi druhy zmrzliny. A taky domácí limonády. A už pak jsme jen hekali, jak ten zlý pes, který sežral pejskovi a kočičce dort. K restauraci Na Pašince mám tudíž jen jedinou výtku - ty porce jsou strašlivě obrovské! Polévky kotel, bramborových šišek jsem snědla třetinu, P. knedlíků polovinu a stejně jsme dezerty nemohli dojíst. A já opravdu nerada vyhazuju jídlo. Zvlášť, když je takhle dobré. Ale obří porce, to už je taková česká klasika, co? Jinak je to vážně dobrá restaurace, obyčejná, domácká, s vlastně docela prostými, ale výborně připravenými jídly. Kéž by takových bylo mimo Prahu víc!

No a teď ta frankovka. Protože takový výlet jednoho vyčerpá, je třeba se něčím osvěžit.
Frankovka 2013 Tomáše Čačíka je jiná než ta, o níž jsem psala na jaře
v tomto článku. Tahle totiž nemá podtitul "Nový sud". I když v sudu taky ležela, a to prý celý rok. Pokud jsem si při minulé návštěvě u vinaře nenapsala nesmysl (byl to prosím 27. vzorek toho večera), pak keře frankovky byly vysazeny v roce 1956. Má jasnou, granátově červenou barvu a voní po višních, švestkách, koření a zpočátku lehce po kůži. Na druhý den zůstane vůně krásně ovocně kořenitá s lehkým štychem dřeva. Chuť je plná ovoce, čokolády, živé kyseliny, příjemného třísla, pecičkové nahořklosti. Víno je v ústech hladké a kulaté, vyšší kyselina mu ale dodává veselou živost a šťavnatost. Má příjemně ovocně-čokoládovou dochuť. Je to lehčí, ale přitom plné, krásně pitné, přátelské víno. A vlastně by se k němu hodilo i stejný popis jako k výše zmíněné restauraci - taky je obyčejné, domácké, spíš prosté, ale výborně pitné.
Mňááám :-)